S novou laboratoři se ,,strýček Pepík" vážne vytáhl: mramorový stůl, poniklované kohoutky, krví potřísnená porcelánová umyvadla. No a on v téhle své nové nové laboratoři dokáže zfiklovať lidskou bytost z těch nejneuvěřitelnějších kousků. Na pracovním stole měl krabici plnou očí. Nebo ho očas bylo vidět, jak z té své temné komory couvá s čísí hlavou napůl zabalenou do starých novin: očividně teď vládneme Římu. A pak najednou kde se vzal, tu se vzal, ze stolu mu sklouzne třeba patnáctiletý Polák, promne si oči a loudá se zpátky do práce za doprovodu zřízence a jeho chápavému úsměvu... Bylo by přímo zločinem- bylo by zločinem nevyužít příležitost, kterou Osvětim skytá pro podporu...
Pre tých čo sa ešte nestretli s Martinom Amisom na tomto úrycku niečo nedáva zmysel. Ono totiž ide o veľkého provokatéra, experimentátora a jedného z najvýznamnejších súčasných britských spisovateľov. Po románoch Úspech a Nočný vlak sa ku mne dostala knižka Šíp času.
Americký doktor nemeckého pôvodu umiera na nemocničnom lôžku a miesto seba vysiela do sveta svojho dvojníka, svoje druhé ja, aby rozprávalo príbeh lekárovho života. Lenže chronologicky obrátene. A to veľmi dôsledne. Dialógy sú napísane od konca a vždy sa dočítate najskôr o dôsledku a až potom o príčine. Z pohľadu rozprávača sa tak hrôzy z koncentračných táborov javia úplne inak. Ako napríklad v tomto úryvku sa zdá, že doktori v Osvienčime väzňom pomáhali.
Táto knižka sa možno číta ťažšie, ale prišla mi omnoho zaujímavejšia a aj sa ma táto téma viac dotkla, ako keby to bolo napísane normálne. Všetky tie hrôzy mi prišli oveľa absurdnejšie a krutejšie.