Predstavte si, že kráčate ulicami jedného z najľudnatejších miest na svete. Je pol štvrtej ráno a na uliciach vidíte iba pár tackajúcich sa ľudí a niekoľko osamelých blúdiacich bytostí, ktoré nemôžu spať. Jednou z nich je naša hrdinka Mari, ktorá práve kráča do LAVHOTELA. Nie však preto, aby sa tam s niekým vyspala. Ona tam vďaka jednej náhode spoznala tri ženy, u ktorých sa cíti bezpečne a u ktorých chce počkať, kým sa znova rozvidnie. Jedna z nich sa volá Pšenica. Predtým ako si prečítate tento úryvok si pustite túto pesničku, aby ste čo možno najlepšie cítili tú atmosféru tmy a noci Tokia o pol štvrtej ráno.
,,Ono totiž, když se ze všech sil snažíš si něco připomenout, začnou se ti jasně a zrětelně vracet nejrůznější vzpomínky. Věci, na které jsi už dávno zapomněla, se ti znenadáni vynořujou z paměti, ani nevíš jak. Je to hrozně zvláštní. Lidská paměť je fakt divná, jako šuple, ve kterém jsou jen samé neužitečné, nanicovaté krámy. A to, co je fakt reálně důležité a potřebné, zapomínáš jedno po druhém. Takže si myslím, jestli člověk spíš paměť a vzpomínky nepotřebuje jako takové palivo k životu.Pro přežití je úplně jedno, jak je která vzpomínka reálně důležitá. Je to vážně jen palivo. Ať jsou to reklamní letáky z novin, filozofické spisy, sprosté fotky nebo štosy desettisícjenovek, přiložené je to všechno jeden papír. Oheň si, když to v něm všechno hoří, ale neříka Ale podívejme Kant, nebo Hele, večerník Jomiuri, ani Ty brďo, to jsou kozy. Pro oheň jsou to všechny bez rozdílu jen dříví na zátop. A já si myslím, že nemít tohleto palivo, nemít v sobě ten šuplík se vzpomínkami, dávno bych už praskla jak žaba. Chcípla bych na nějakém škaredém místě jako pes. Když můžu v pravou chvíli rychle vytáhnout ven nějakou vzpomínku, nějak už se protluču i v takovéhle mizérii. Překonám to, i když si říkam, že je konec, že už nemůžu dál."