Cez vianoce toho človek nevymyslí až ta veľa. Ste unavený z toho množstva ľudí, ktoré sa hmýri vo vašom dome, znechutený z toho úžasného programu v televízii a jesť sa tiež nedá stále, aj keď snaha je častokrát veľmi veľká. Najrozumnejšie, čo vtedy môžete urobiť je zobrať si knižku, najlepšie tú čo ste dostali, zavrieť sa pred všetkými na izbe a ponoriť sa do sveta fantázie. Ja som urobil to isté. Dostal som knihu od japonského autora Haruki Murakamiho, s ktorým už tretí deň spoznávam túto neobyčajnú krajinu. Je to surrealistické dielo, ktoré má dve dejové línie. Prvá línia je o pätnásťročnou chlapcovi, ktorý odišiel z domu a sám sa pretĺka svetom a druhá je zas o šesťdesiatročnom dedkovi, ktorí je síce hlúpy, no dokáže komunikovať s kocúrmi, a tak si privyrába hľadaním stratených mačiek. Vypísal som si pár zaujímavých častí....
,,Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svuj směr. Ty se ji snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to udeláš, bouře změní směr s tebou. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči i uši, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu."
Čas pro něj vubec nic neznamenal. Pan Nakata neměl ani hodinky. Na měrení času měl své vlastní metody. Když se udělalo světlo, bylo ráno, a když se udělala tma, byl večer. Když byl večer, šel se pan Nakata vykoupat do nedalekých veřejných lázní, a když se vrátil z lázní, šel spát. Některé dny v týdnu měli v lázních zavřeno, ale v takovém případe se prostě vrátil zas domu. Doba jídla se poznala tak, že dostal hlad, a když si měl jít pro podporu, vědel, že zas uběhnul měsíc. Den poté, co dostal podporu, si vždycky zašel ostříhat vlasy k holiči v sousedství. Když nastalo léto, dostal vždycky od lidí ze své čtvrti k jídlu úhoře a na nový rok zas rýžové bochánky omoči.
,,V dávnych dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, ženského a obojakého. Oproti dnešným lidem měli všechno dvakrát. Žili si tak šťastne a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpul. Na dvě dokonalé, přesné poloviny. Najednou tak zustali na světe jen muži a ženy, a lidé začali bloudit sem tam po světe a hledat své chybějící poloviny."................,,Tak nebo tak, chtěl sem jen říct, že pro člověka je hrozně těžké žít sám."
Táto časť ma tak zaujala, že som si až napísal malú básničku:
Dvaja ľudia vedľa seba
kráčajú v ústrety teba
láska
plece pri pleci ruka v ruke
sú ako kvitnúce kvety na lúke
Trošku sentimentu ešte nikoho nezabilo:-DD
Sám si ešte prikladám jeden text básne, ktorý sa vyskytol v tejto knižke a moje schopnosti porozumieť mu nestačia:
Dál Kafka sedí sám v lehátku na pobřeží
hloubá o kyvadlech, co rozhoupají svět
Až potom mysli kruh uzavře se
sfingy, co nemá kam jít,
stín v núž se změní
Tvým snem až do dna projede