Čítam teraz jednu veľmi zaujímavú knižku o ústave pre duševne chorých, do ktorého príde jeden, duševne zdravý, rebelant, aby sa vyhol práci na nápravnej farme. Moc si, ale nepolepší, pretože nad touto pochmúrnou ríšou neobmedzene vládne Veľká sestra. Malou ukážkou vám tu teraz trošku načrtnem ako to v tom v ústave vyzeralo.
Zazmetám ložnici, hned jak se vyprázdní, a honím prachovou myšku pod jeho postelí, když mě najednou praští něco přes nos a já si uvědomím, poprvé, co jsem ve špitálu, že tahle velká ložnice plná postelí, kutloch čtyřiceti dospělých chlapú, byla vždycky prosákla tisícem pachú-dezinfekcí, zinkovou mastí, chcankama a kyselou stolicí starých ďedkú, detskou výživou a oční vodičkou, plesnivýma spodkama a ponožkama, plesnivýma, i když se srovna vrátili z prádelny, osrým pachem naškrobeného ložního prádla, kyselotinou ranních úst, banánovou vúni strojního oleje a někdy taky připálenými vlasy-ale ješte nikdy, nikdy předtím, než se tady objevil on, nebyla cítit chlapskou vúni prachu, hlíny širokých polí, a potem, a prací.
Ospravedlňujem sa za to ú, ale neviem to na tej mojej klávesnici nájsť.
Kessey: Vyhoďme ho z kola ven, str. 92-93